30.01.2004

     Živorodé ryby jsou i přes nesmírně zajímavou biologii rozmnožování zastoupeny v našich nádržích pouze několika málo komerčně úspěšnými druhy. Je však potřeba říci, že mnoho neobvyklých druhů z nádrží vymizelo právě pro velmi jednoduchý odchov, nebo naopak pro extrémní obtížnost chovu a odchovu.
     V prvním případě jediná chovná skupina svým potomstvem rychle zahltila chovatelovo široké okolí, které samo rychle produkovalo další stovky naprosto neprodejných rybek. Je pochopitelné, že takový druh už nikdo nechce a chovatelé se jej při první příležitosti zbaví, takže po několika málo letech zmizí. To je neúprosně se opakující schéma většiny akvarijních ryb, objevujících se v prodeji ve vlnách. Živorodky mají většinou smůlu, protože vlna jejich přebytků přijde jen jedna.
     Druhý případ je běžnější i mezi jinými skupinami ryb. Vždyť kdo by opakovaně tvrdošíjně nakupoval ryby, které po několika dnech či týdnech strádání hynou a hynou a nic je nezastaví. To je velké překvapení především pro rodiče, kteří nakoupí dětem paví očka (Poecilia reticulata), a jejichž zkušenosti z mládí (patřičně odfiltrované časem) zařazují tyto ryby do kategorie snadno chovatelných a množitelných. Velmi rychle se ale ukáže, že dlouhodobým šlechtěním velkotělých a dlouhoploutvých forem, došlo ke značnému zchoulostivění, takže na špičková výstavní paví očka se člověk nesmí ani „křivě podívat“.
     Všechny tyto důvody vedly v současnosti k dostupnosti pouze několik málo ověřených druhů. Tato situace jde do takového extrému, že obchodníci odmítají vzít do svých prodejen i tak atraktivní druhy, jako jsou Ameca splendens, Priapella intermedia, Phallichthys amates, nebo zástupce rodu Hemirhamphus s odůvodněním, že je nikdo nezná a neprodaly by se. Obtíže se sháněním méně běžných živorodek sice nadšence nemohou odradit, nicméně ani dlouhodobá zarputilost jim příliš nepomůže, protože další druhy u nás prostě nejsou.
     Zbývají tedy pouze dvě možnosti: poohlédnout se po chovech zahraničních chovatelů, nebo ryby nalovit a dovézt ve vlastní režii. První řešení je kupodivu méně schůdné. V Evropě se chovem divokých forem živorodek zabývají ve větším měřítku hlavně členové mezinárodního DGLZ, sídlícího v Německu. Podle pravidelně uveřejňovaných věstníků chovají jejich členové desítky druhů. Je s nimi ale obtížná domluva, protože si na svých chovech velmi zakládají, ale především nejsou jejich chovy nijak početné a když už je zlomíte k prodeji, dostanete nekvalitní hrbaté nebo přestárlé kusy, jejichž rozmnožení je mnohdy nemožné. Jiným problémem může být i to, že se často jedná o movité nadšence, kteří nejsou motivováni finanční stránkou (narozdíl od našich akvaristů, kde si mnohdy musí ryby na sebe „vydělat“) a pro které je jednodušší ryby importovat, než namnožit. Vlastní odchyt a import se tedy i přes všechny problémy ukazuje jako nejvýhodnější a nejrychlejší cesta k neobvyklým druhům. Navíc člověk získá k rybám vlastní, citově nostalgický vztah.

RNDr. Roman Slaboch