RNDr. Roman Slaboch 

Navzdory literatuře, zkazkám cestovatelů a vlastnímu očekávání je aklimatizace na horké a dusné tropické podnebí Venezuely poměrně rychlá. Pravda, když jsme opustili klimatizovanou halu na letišti Símona Bolívara v Caracasu, měli jsme pocit, že nás někdo polil vodou a chce udusit horkým mokrým hadrem. Ale byl to jenom pocit. Brzy jsme si na extrémní vzdušnou vlhkost vzduchu (kolem 90 %) zvykli a opustily nás dýchací potíže, pocházející dílem z podchlazené únorové Prahy a dílem z vrozených i získaných astmatů a alergií. Už během jízdy metrem (mimochodem velmi pěkným a moderním) na autobusový terminál, jsme vyměnili úplně propocené tenisky za trekové sandály, které zůstaly na nohách po celou dobu pobytu. Ve 40 °C nemáte potřebu se přehnaně oblékat, bohužel, téměř rovníkové slunce člověka záhy upozorní na to, jak velký povrch těla je pokryt spálitelnou kůží. To všechno jsou detaily, které jsme si ověřili během prvního dne, takže zbytek pobytu jsme se mohli věnovat svým zálibám.

První zastávkou byla oblast Cumaná, poblíž národního parku Mochima. Samotné město je nezajímavé a špinavé, plné nepříjemně vlezlých taxikářů (taxíky jsou vůbec zvláštní venezuelský fenomén). Mne sem ale táhla jediná známá lokalita tzv. Endlerových živorodek, neboli Endlerova pavího očka. Oblast jsme našli okamžitě – ale bylo tam větší množství lagun, tak jsme chvíli tápali. Měl jsem sice informaci přímo od Dr. Endlera, že do laguny je v poslední době vyvážen komunální odpad z Puerto La Cruz, což se nedalo přehlédnout, bohužel, je ale vyvážen do všech, takže to hledání neusnadní. Naštěstí nejsou příliš daleko od sebe, takže jsme je za chvíli měli. Zpočátku jsem měl psychický problém s použitím svého čeřenu s krásnou novou sítí, protože jsem se bál, že se vlivem chemikálií rozpadne. Nerozpadla, ale pak se mi zase nechtělo brát „Endlerky“ do ruky, abych něco ošklivého nechytil. Vše dopadlo dobře a později se ani nenaplnily moje obavy z obtížnosti převodu ryb na normální vodu. Kupodivu to bylo snazší, než u obyčejných pavích oček. Voda měla nejenom extrémní vzhled (saponátová pěna mezi naplavenými PET lahvemi, pomalu se deformujícími v petrolejových skvrnách), ale i extrémní naměřené hodnoty. V žáru  46 °C ve stínu a 98% vzdušné vlhkosti jsme v laguně naměřili pH 7,9 a 34 °C, v noci klesla teplota vody na 29 °C. Laguna byla silně zakalená a ryby se držely hlouběji pod hladinou - povrchová teplota se blížila teplotě vzduchu!! Endlerek jsme chytili jen pár (domů jsem dovezl skupinku 5,3) a „normální“ paví očka Poecilia reticulata jsme na této lokalitě nenašli. Zato jsme na každý záběr vytáhli až neuvěřitelné množství sekernatek Thoracochorax sp. a v téměř vyschlém přítoku chytil můj bratr na udici dravou Hoplias malabaricus.

V následném chovu samice vrhaly 3-5 mladých (nyní, zhruba v 5 generaci je jich pravidelně přes 10, ale 15 kousků je velmi silný vrh). Krátkověkost (7-8 měsíců) jim zůstala. Importovaná divoká populace má znatelný nedostatek samců, zatímco akvarijní forma, kterou jsem choval na konci 90 let, jich naopak měla nadbytek.

Narozdíl od dříve chované akvarijní populace, která trpěla řadou chorob, jsou importované ryby vcelku zdravé, jen u starých kusů se někdy objevuje kolébání, podobné projevům nachlazení. Vzhledem ke stabilní teplotě 27 °C, ve které je chovám, bude původ někde jinde. Dokoupilem popisované časté rozpadání ploutví a následné úhyny (A+T č. x/03) jsem nikdy na akvarijní ani divoké populaci nepozoroval. Tuto zkušenost neměl ani nikdo z mých přátel. S velkou pravděpodobností se zřejmě jednalo o individuální promořenost chovu. Jejich vitalita je srovnatelná s „normálními“ divokými pavími očky - je potřeba se jim věnovat, ale žádná zvláštní obtížnost v nich není.

Pokračování ...