RNDr. Roman Slaboch 

Tropická Venezuela je se svým bohatstvím různých biotopů nesmírně zajímavá pro každého přírodomilného člověka.Botanikové jsou nadšeni obrovským množstvím rostlin, jak důvěrně známých z našich domovů, tak naprosto neznámých endemitů, vyskytujících se pouze na náhorních plošinách stolových hor, ve vyprahlých oblastech Los Llanos pochopí pravý význam termínu monokultura a v deštných pralesích si ověří, co znamená absolutní neprůchodnost vegetace.

Ornitolog se vrací s křečemi v zátylku, protože takovou koncentraci ptáků zcela jistě ještě nikdy neviděl a při spatření hejn ibisů  rudých či hoacinů má pocit, že se jeho život naplnil a je v nebi.

Herpetologové si při pohledu na spousty leguánů zelených, teju a dalších velkých ještěrů myslí totéž. Dostanou-li se pak ještě do Los Llanos, kde jsou k vidění i šestimetrové anakondy a musí doslova uskakovat před stovkami kajmanů, třeba se jim sen o nebi vyplní.

Mammalogové tolik druhů nespatří, protože po stovkách kapybar pasoucích se na březích tůní a řek jejich zrak otupí a vyruší je jen šplouchání nadechujících se inií amazonských, a po ránu i plašší ale nesmírně elegantní až křehké aguti zlaté.

Mraky drobných muchniček puri-puri, nazývaných zde small black bits (neoficiálně fucking small black bits, což je přesnější), svou organizovanou invazí na každý odkrytý kousek těla, uspokojí i ty nejnáročnější masochisty.

Ovšem absolutním rájem je Venezuela pro akvaristy. Po prvním vytažení čeřenu se vás zmocní nezvladatelný třes a silné puzení nahazovat síť znova a znova. To jsem si ověřil i na kolegovi - neakvaristovi, který nahodil jednou a už mi síť nechtěl vrátit. Téměř v každém úlovku je totiž nějaký další nový druh, takže se lovec dostává do závislosti ne nepodobné počítačovým gamblerům, pokoušejícím se o další „level“.

Náš třicetidenní výlet byl zaměřen poměrně jednostranně - ryby, ryby, ryby; velké i malé, akvarijní i jedlé. Domorodci je ovšem dělí pouze na jedlé a ostatní - těch je ale neuvěřitelně málo, vlastně odmítli jíst pouze dlouhoocasky, protože jejich maso smrdí (a vzhledem k tomu, co všechno normálně jedí, to musí být fakt síla).

Nesmírně jsem se těšil, že po prozkoumáním biotopů a konkrétních lokalit, budu moci svým chovancům poskytnout lepší podmínky, korespondující s přírodními. Jaká to naivita! Je naprosto nemyslitelné proměnit akvária v páchnoucí stoky s olejovými skvrnami, nebo v lepším případě se saponátovou pěnou na hladině. Je nemožné dlouhodobě udržovat průsvitnost (nepletu se, opravdu průsvitnost, ne průhlednost) na 2-5 cm. Není v silách dostupné techniky držet 10 °C teplotní rozdíly vody  mezi dnem a nocí. Nejsme ochotni odsoudit své chovance na celoživotní jednostrannou dietu, skládající se např. u pozorovaných pavích oček na nárůsty hnědozelenožlutých sinic. A pokud by snad někdo chtěl na přírodních lokalitách získat inspiraci pro založení a osázení akvária, zjistí, že polovyschlý kalfas s maltou by byl vrcholem holandského sázení. Dvěma slovy: nejde to.

A právě tyto, pro evropského akvaristu, děsivé životní podmínky ryb, nás přesvědčily o tom, že kulinářská úprava je pro ně vlastně vysvobozením. A tak jsme s nadšením osvobozovali, čímž jsme například zjistili, že nádherným třpytivým barvám piraní se vyrovná pouze jejich chuť, nebo že stovky upražených sekernatek vypadají a chutnají jako chipsy.

Kupodivu se jako nejvážnější problém ichthyologa ukázali drobní sumečci, odchycení téměř na každý záběr a beznadějně se zamotávající do sítí, z nichž jsme je často dokázali vyprostit pouze odstřižením ploutví. Metoda sice drastická, ale vzhledem k omezenému množství sítí jediná možná. Bohužel tím byl spuštěn cyklus odlovu stále většího množství sumečků, kteří byli přilákáni na zbytky ploutví svých kamarádů. Máte-li zkušenost s přelovováním dospělých Ancistrů, se kterými jsou díky ostnitým záklopkám skřelí podobné (i když ne tak vážné) problémy, víte alespoň přibližně jak zoufalý boj jsme vedli. Nakonec se pochopitelně ukázalo, že není problémem ryby chytit, ale uchovat naživu.

Pokračování…