RNDr. Roman Slaboch & RNDr. Jozef Májsky

článek byl uveřejněn v ATF 7/2006

Jih Jižní Ameriky není sice živorodkářským rájem, tak jako Střední Amerika , ale Argentina nabízí opravdové lahůdky. Hned na začátku naší cesty se ukázalo, že si je Argentina dobře vědoma toho, kdy je v ní období sucha a kdy dešťů a rozhodla se vyzkoušet nás občas z lovu v nepříznivých podmínkách. Nepříjemnosti s rozbahněnými břehy a vyšší hladinou vody byly bohatě vykompenzovány jejím zakalením. V bahnité vodě nebyla vidět síť a úspěšnost lovu byla zákonitě výrazně vyšší.

Naše první zastávka byla v „povinné“ turistické destinaci, poblíž vodopádů Iguazú. Tento jediný opravdový turistický tahák Argentiny je na trojmezí Argentiny, Brazílie a Paraguaye. Řeka Iguazú se zde rozlévá po pevném podloží do úctyhodné šířky, aby po několika kilometrech celá „spadla“ do tektonického zlomu. Přímo v obrovském areálu impozantních vodopádů je samozřejmě přímý výzkum se sítí zakázán, ale v nedalekém městečku Puerto Iguazú, za hranicemi NP, jsme už čeřen vykoupali. V relativně čisté, čajově zbarvené vodě (27 °C, 170 μS, pH 7,1) odvodňovací strouhy, plavala početná hejna jednoskvrnné variety Phalloceros caudimaculatus. Samci měli nádherně oranžová gonopodia, tak jak je to typické pro brazilské populace. Není divu, Brazílie byla na dohled. Doslova.

Tímto úlovkem jsme byli velmi potěšeni, protože Ph. caudimaculatus byla jedním z prvních živorodých druhů, který se dostal do chovů evropských akvaristů. Dovezl ji na sklonku 19. století baron Clemente de Phull. Byla prodávána a v dobové literatuře popisována jako Girardinus reticulatus, což je neplatné Henselovo pojmenování z roku 1868. Díky počátečním nejasnostem kolem vědeckého názvu Poecilia reticulata (v roce 1866 ji Günther popsal také jako G. reticulatus), byly tyto druhy v literatuře nějaký čas zaměňovány. Zpětně se často obtížně určuje, o kterém z těchto druhů texty pojednávají. Zvláště v českých článcích ze začátku minulého století se objevuje obecné označení „retikulátka“ – a to jak při evidentních popisech pavího očka tak i živorodky jednoskvrnné.

Paví očka na nás čekala v hlavním městě provincie Formosa – ve Formose. Zde, na periferii, na pomyslné hranici mezi regulerním městem a favelou (jihoamerický slum), plavala v odpadních strouhách početná hejna. Díky převládajícímu karmínovočervenému zbarvení samečků to byla snad nejkrásnější populace P. reticulata, kterou jsme kdy viděli. Hodnoty vody byly běžné (29 °C, 80 μS, pH 7,2). Detailnější průzkum s focením ryb na slunci jsme si vzhledem k pokročilé denní době nechali na ráno. Rčení o nevhodnosti odkladu práce na druhý den nám připomněla noční průtrž mračen, která s tropickou prudkostí propláchla kanály a dokonale vyčistila všechny slibné lokality. Všechna nalovená paví očka i sameček neurčené vějířovky z rodu Cynolebias bohužel nepřežili výměnu vody ze strouhy za vodu vodovodní. A tak nám zůstaly jen fotografie kanálu, lemovaného nádhernými porosty mohutné šípatky Sagittaria montevidensis, ozdobené hrozny vajíček ampulárií.

V pořadí třetím úlovkem byla vcelku očekávaná Gambusia affinis. Nepočetné populace živořily v částečně sladkých vývěrech (30 °C, 5000 μS, pH 8,5), bezprostředně ústících do slané laguny Mar Chiquita u městečka Miramaru, ležícího na jižním pobřeží tohoto obrovského jezera (cca 1 800 km2). Polopouštní charakter prosolené půdy kolem laguny jasně naznačoval, že si zde gambusie své komáří specializace moc neužijí. V mělkých, jen několik metrů dlouhých stružkách, řídce porostlých houževnatou Eleocharis sp., se nad povlaky sinic prohánělo vždy jen pár malých, podvyživených kousků. O několik kilometrů dál, v zálivu laguny, do které vývěry ústily, jsme je zaregistrovali opět. Sice stejně podvyživené a zakrnělé, zato zde byly v tisícihlavých hejnech a ve společnosti živorodek vzácně chovaného rodu Jenynsia. A také ve společnosti domorodých chlapců, kteří je velmi primitivním čeřenem úspěšně lovili. Usoudili jsme, že je pro nás výhodnější jejich úlovek odkoupit, než zbytečně namáčet síť do neuvěřitelně slané vody. Konduktometr se stupnicí do 9990 μS neunesl zasolení a zkolaboval (další naměřené hodnoty: 31 °C, pH 9). A tak jsme za 25 centavos (asi 2 Kč) udělali radost chlapcům i sobě a zásobili se dostatečným materiálem na focení. Měli jsme velké štěstí, protože mezi rybami byly i dvě vzrostlé, ale dosud panenské samice jenynsií. Jejich fotografické zdokumentování pro nás bylo obzvlášť důležité. Panenské samice tohoto rodu mají totiž jednu zvláštnost – žlutooranžovou skvrnku u urogenitálního otvoru, která po oplození mizí. Je to vlastně jakýsi opak skvrny březosti, kterou ovšem jenynsie nemají. V akváriu je to velmi vzácný jev, protože díky malému prostoru a nemožnosti úniku před samci, zabřezávají samičky poměrně mladé, dříve než se u nich „panenská“ skvrna objeví. Rod Jenynsia má v současnosti tolik systematických nejasností, a vědecké práce o nich jsou tak obtížně dostupné, že se nám zatím nepodařilo rybky určit. Zatím jsme je pracovně označili jako Jenynsia cf. punctata.

Jenynsie se nám podařilo chytit ještě několikrát. Nejzajímavější lokalitou byla oblast pastvin na periferii přímořského městečka Sant Clemente del Tuyú, které leží necelých 300 km jižně od Buenos Aires, přibližně na 36,5 rovnoběžce. To odpovídá městu Tunis, či severnímu okraji Ródosu na severní polokouli. Zimní teploty zde klesají v průměru na 10 °C, ale podle databáze serveru Wunderground, tam např. vloni klesly dlouhodobě na 3 °C! Chladné zimy ale nejsou jedinou podivuhodností zdejších lokalit. Jenynsie zde žijí v odvodňovacích kanálech, ústících přímo do moře, a protože nadmořská výška odvodňovaných pastvin kolísá mezi 0,5 – 1 m. n. m., mořský příliv kanály pravidelně zaplavuje. Rybky tak dvakrát denně vystřídají 100% mořskou a sladkou vodu s pH kolísajícím mezi 7,5 – 8,5. Zajímavé bylo i zjištění, že se zde vyskytují dvě formy (nebo druhy?) – menší, stejně vybarvená jako jenynsie z předešlých lokalit a větší, bez typického kropenatého zbarvení. Obě přežily cestu do Evropy, ale přestože jsou velmi žravé, je jejich růst neobvykle pomalý.

 Poslední zastavení, nikoliv významem, patří periferii městečka Gualeguaychú, které leží na severovýchodním okraji provincie Mesopotamia, domorodci nazývané Entre Ríos. Jedná se o rozlehlou, při okrajích veletoků podmáčenou oblast v klínu řek Paraná a Uruguay, místy připomínající paraguaysko-brazilský Pantanal. V odpadních strouhách ústících do Río Gualeguaychú, jsme objevili jedny z nejdrobnějších a nejgracilnějších zdejších živorodek, Cnesterodon decemmaculatus. Početná hejna plavala v pomalu tekoucí mělké a prohřáté vodě (28 °C, 240 μS, pH 9) ve společnosti odrůstajících mláďat akar rodu Aequidens a drobných rybek z rodu Parodon, snad Parodon cf. affinis (syn. P. paraguayensis). Zahlédli jsme zde také lovit jednu z rybožravých štíhlovek Mastygodryas sp., která se ale rychle ukryla v pobřežních porostech, ve kterých i zde dominovala šípatka Sagittaria montevidensis. Místy byla strouha porostlá zakucelkou Ludwigia sp., která tou dobou bohužel nekvetla. Následný bezztrátový převod Cnesterodonů do neupravované vodovodní vody, a prakticky bezprostředně následující pravidelné vrhy vitálních mláďat v našich akváriích, nám prozradily důvod jejich velkého počtu na relativně znečištěné lokalitě v Argentině.

Jak jsme zmínili již na začátku, geografická oblast Argentiny, Paraguaye, ani Uruguaye nenabízí velké bohatství živorodých druhů ryb. Podle dostupné literatury by jich zde mělo žít jen asi 20. Ale vzhledem k nedostatečnému ichthyologickému průzkumu tohoto obrovského území (přibližně 3x většího, než Francie), není nepravděpodobné ani objevení úplně nového druhu. Zvláště rody Cnesterodon, Phalloceros a Phallotorynus mají zřejmě ještě co nabídnout. Vždyť v posledních pěti letech byly z této oblasti popsány již 4 nové druhy rodu Cnesterodon (hypselurus, iguape, omorgmatos, raddai), 3 Phalloceros (dispilos, pankalos, psittakos) a rod Phallotorynus má podle Neotropical Ichthyology připraveno k popisu 21 druhů! Proto i průzkum amatérských akvaristů by mohl vést k zajímavým výsledkům. 

Pokračování…