Původní článek byl uveřejněn na stránkách ifauny v roce 2001

V AT 12/96 v článku “Ryby které odvál čas” uvažuje přítel a kolega Ivan Petrovický o budoucnosti pěstíren v tržních podmínkách. Jeho chmurné úvahy sdílím, pokud se týkají komerčního zaměření. Produkce akvarijních ryb využívá státem (tedy ostatními daňovými poplatníky) dotovaných cen vody, elektřiny, tepla, mnohdy i plynu či nájmu. To naše ryby v zahraničí zlevňuje a nepochybuji, že nápravu těchto deformací přežijí jen dobře vedené pěstírny. Ale cesty jak pokračovat v naší akvaristické tradici budou nalezeny. Pravděpodobný je odklon od komerce a zvýšený zájem o šlechtění ryb a pořádání výstavních soutěží.

Připomeňme, že nejstarší tradici šlechtění mají závojnatky. První zprávy pocházejí již ze staré Číny. Zde byla šlechtěna do mnoha tvarových a barevných forem zlatá aberace karase stříbřitého (Carassius auratus). V té době byly závojnatky chovány především v různých bazénech a mísách. Proto byly cílevědomě vybírány hlavně ty formy, které vynikly při pohledu shora, proto zdvojená na plocho položená ocasní ploutev, proto “bublioko” a “lví hlavy”. Dosažení takového cíle je krásným příkladem houževnatosti mnoha generací akvaristů. Jinými takovými rybami, rovněž asijského původu a tradic je KOI kapr vhodný pro zahradní bazénky tradičních japonských zahrad nebo bety. Ale vznikají standardy i dalších rybek chovaných v mnoha formách, kupř. populárních skalárek z rodu Pterophyllum.

Počátkem padesátých let vstupuje do popředí šlechtění živorodek z čeledi Poecilidae původem ze střední a Jižní Ameriky. Především je to Poecilia reticulata (Peters 1859), oblíbená a známá jako paví očko či gupka. Variabilnost barev a ploutví je zcela mimořádná a v tomto směru předčí rybky všechny druhy chované v zajetí. Tato proměnlivost a množství lokálních populací jsou vlastnosti výhodné a potřebné pro cílevědomé chovy a šlechtění. Často uváděná a tradovaná nenáročnost byla důvodná u prvých generací chovaných v zajetí. Toto vědomí houževnatě přežívá, i když u dnešních šlechtěných populací o tom nemůže být řeč. Rybky jsou velmi náročné a snadno podléhají mnoha nemocem. Pokud mají dobře vypadat vyžadují značnou pozornost. Pěkné gupky proto představují vrcholný chovatelský výkon.

Centrem původního výskytu jsou zejména ostrovy Malých Antil -- Trinidad, Barbados, Tobago a řada dalších v karibském moři a přiléhající pobřežní část jihoamerické pevniny Venezuela, Guayana, Brazilie. V boji proti komárům se osvědčila nejen živorodka komáří (Gambusia afinis), ale i gupka. Lidé jí vysazovali na mnoha místech světa. Areál dnešního rozšíření je proto obrovský a zahrnuje jižní státy USA až po Virginii, Afriku, Indii, Jávu, dokonce i jih Evropy, Itálii, Španělsko. Tam všude rybka zdomácněla, rozšířila se a vytvořila lokální rasy. I zde byly rybky loveny pro akvária.

Samci z Trinidadu se vyznačují ostře ohraničenými přechody červené, žluté a zelené barvy a typickou tmavě modrou až černou skvrnou v dolní části břicha. Právě tato skvrna dala rybám lidový název paví očko. U populací z Venezuely převládá typický zelený lesk na bocích samců a tvar ocasních ploutví, které mají prodloužené a žlutě zbarvené krajní paprsky. Z těchto populací byly vyšlechtěny mečíkaté formy a není proto překvapením, že právě u nich jsou často svítivě zelené boky tzv. Vídeňský smaragd. Gupky které volně žijí na Floridě mají charakteristické měděné zbarvení. Africké rasy mají být podle literatury větší, mají mít neostré “rozpité” přechody barev a usuzuje se, že jsou předky dlouhoploutvých forem.

Rybky z Trinidadu a Venezuely odchytil a dovezl před několika lety do Evropy milovník gupek p. Günter Tischman z Berlína. Od něho jsem je získal a předal dalším zájemcům. Bohužel se tyto zajímavé doklady přírodních forem neudržely. Víme ale, jak původní populace vypadají a ti starší si je mohli připomenout. Z našich členů dovezl ryby v r. 2001 z původní domoviny - Venezuely, RNDr. Roman Slaboch. Ten uvádí, že ryby žijí i ve značně znečištěné vodě.

Gupky v přírodních podmínkách jsem měl možnost pozorovat na Kubě, tedy v oblasti blízké jejich přírodnímu výskytu, v Keni a také v jižních státech východu USA. Jejich velká množství jsem pozoroval zvláště v Jižní Karolíně. Tam se rybky pohybovaly ve volné vodě v hejnech o mnoha tisících jedinců. Hejna nejsou nijak přísně uspořádána, ale vedou je velké samice, následují menší samice, samci a odrostlejší potěr. Zcela malý potěr se zdržoval v rostlinách u břehu. V Keni to bylo poněkud jinak, tam rybky žily v rybníčku o rozměrech pouhých několika desítek metrů. S podivem jsem pozoroval jakému obrovskému predačnímu tlaku byly vystaveny. Není mi jasné proč nebyly zcela vyžrány četnými až 30 cm velkými cichlidami (patrně rod Tilapia). Snad vzhledem k velkému výskytu dravců vytvářely hejna jen potěry a to v blízkosti pobřežní vegetace nebo přímo v ní. Pozoroval jsem, že jednotlivé ryby neohroženě plavou i ve volné vodě v bezprostřední blízkosti celého hejna cichlid a nemám přesné vysvětlení, proč ty se chovají nevšímavě. Patrně jen málo útoků je úspěšných a tak energie kterou dravec vynaloží na neúspěšné útoky nevyváží “energetický zisk” z úspěšného lovu.

V únoru 97 se mi podařilo odchytit a dovézt dvě africké rasy z Keni. Jednu z okolí Mombasy, z místa zvaného Silver beach, druhou z Taita Hills z blízkosti národního parku Tsavo. Tradovaný vzhled afrických populací nepotvrzují. Zde je třeba poznamenat, že rybky vysazené lidmi mohou mít určitou míru šlechtění a být pouze zdivočelé, že rasy z východního pobřeží mohou být zcela jiné než západoafrické. Velikostí jsou gupky poměrně malé, tak jako z původní karibské domoviny a nesou znaky jak ras z Trinidadu, tak z Venezuely. Obě formy jsou jen málo rozdílné, u rybek z Mombasy převažuje na bocích samců červená barva, rybky z Taita hills jsou více do modra. Obě formy mají charakteristickou tmavou skvrnu v oblasti břicha a žlutě zbarvené krajní paprsky ocasní ploutve, tedy jakýsi náznak mečíků.

Variabilnost předurčuje gupky i k tomu, aby se staly studijním objektem chování a změn, kterými druh prochází v zajetí. Této otázce se věnovala řada zejména amerických ichtyologů a já se pokusil s touto problematikou seznámit čtenáře AT v článku Barevnost gupek - AT č. 4 ročník 1988. Zde uvedu pouze zajímavý závěr. Domestikované, akvarijní populace gupek zbavené predačního tlaku a dostatečně krmeny, se vyvíjely směrem k barevným a dlouhoploutvým formám nejen cíleným výběrem, ale i vlivem přirozené, geneticky dané preference, kterou samice poskytuje budoucímu otci svého potomstva.

K problematice se vrací i N. Dokoupil v článku: Podľa čoho si samičky gupiek vyberajú samčekov? - AT č. 11/93. Uvádí i další pozorování americké ichtyoložky Kodric-Brownové z let 89 a 90 a fotografiemi dokumentuje posun genetického základu gupek odchycených v Ekvádoru v r. 91. K tomu poznámku: Není možné tvrdit, že všechny sledované generace měly shodnou potravu, zejména obsahem karotenů. Sledoval to snad někdo v přírodních podmínkách, aby v zajetí zabezpečil stejné složení potravy? Pokud by autor vybral k fotografování “průměrně barevného” samečka každé generace, (a tím vyloučil obrovskou variabilnost rybek), jsou doložené změny přesvědčivé. Mám ale také pochybnost o možnostech objektivně (statisticky) vyhodnotit zbarvení rybek a také pochybuji, zda jsou dvouletá pozorování dostatečná. Ve svém článku z r. 88 jsem měl na mysli spíše vývojový trend desítek let, vždyť se můžeme opřít o vývoj za téměř 100 let domestikace. Jsem ale rád, že se těmto vztahům věnoval další autor a potvrdil přirozený trend vývoje k barevnosti, na který jsem upozornil.

Přirozeně, že v akvarijních chovech gupek byly k rozmnožování vybíráni nejsilnější a nejbarevnější jedinci. Když se objevily jedinci s větší “závojovou” ploutví, dostávaly také přednost. První výstava gupek, kde chovatelé hodnotili a srovnávali své ryby počtem, velikostí a rozložením skvrn, byla výstava v květnu 1935 v Praze. První dlouhoploutvé gupky předvedl americký chovatel Paul Hannel na výstavě v Hamburku r. 1954. Proto také byly z počátku zvány Hannel- guppy. Toto spíše intuitivní šlechtění dostalo s vytvořením standardů řád. Prvé standardy vznikly v USA a později v r. 1981 byly s určitými změnami převzaty i v Evropě. Připomeňme zde paní Jungovou, původně Američanku, provdanou do Rakouska.

Je nutné kvalitně krmit a sledovat parametry vody. Za optimální považuji teplotu vody kolem 20 - 25 °C, pH kolem neutrálu nebo mírně alkalickou, celková tvrdost střední kolem 10 °N. Vyšší teplota urychluje růst a dospívání rybek, mnohdy je ale výhodnější teplota nižší, kdy rybky dorůstají a dospívají později, ale celkově jsou větší. Tolerance k chemickému složení vody, ale i teplotě je značná, rybky si snadno zvyknou, v tom problémy nejsou a nemá smysl se tím dále zabývat. Přizpůsobivost je zjevně dána ostrovním původem. Rybky žijí v relativně malých, tedy nestabilních, dosti se lišících biotopech s kolísáním teplot, se střídavým chemismem vody, mnohdy i vody mořské, s nestálým výskytem predátorů. Podle některých zpráv byly odchyceny i na volném moři, daleko od pevniny. Že je to možné potvrzují i experimenty v zajetí. Nedávno zesnulý přítel a také autor AT Jarda Mařan, přivykl rybky na čistě mořskou vodu a choval je ve společnosti korálových ryb.

Běžné živorodky mají značnou spotřebu krmiva při jeho špatném trávení. Jejich výkaly ještě hnijí a zatěžují prostředí akvária víc než je běžné u jiných druhů. Navíc jsou gupky dosti citlivé na dusíkaté látky a proto vyžadují častou výměnu vody. Především je nutné nepřerybňovat, udržovat počet rybek úměrný velikosti nádrže, na jednu dospělou rybku počítat s cca 2 litry vody, na samečky i méně. Domněnka, že rybkám připravíme lepší prostředí při menším zarybnění je opodstatněná jen z hlediska rychlosti s jakou se zhoršuje kvalita vody. Rybky představují společenství a lépe se cítí v hejnu. To je u zvířat vystavených vyžíracímu tlaku dravců vcelku běžné. V hejnu ještě funguje cosi jako “davová psychóza” či “napodobovací reflex”. Rybky přijmou více potravy a také různorodější a všimnou si i toho druhu potravy o který by jinak příliš nedbaly.

Je třeba připomenout vztah mezi rybami a prostředím ve kterém žijí. Naprostá většina neúspěchů má původ ve špatném prostředí, tedy v chovatelských chybách či nedůslednosti. V akvarijním prostředí vždy žijí zárodky mnoha různých organismů - plísní, bakterií, prvoků, hlístů či parazitů. Zdravá ryba, žijící ve vhodných podmínkách vytváří obranné látky, je rezistentní. Nastává rovnováha mezi rybí osádkou a původci nemocí. Tato rovnováha je ale velmi labilní, snadno se poruší a propukne nemoc. Důraz tedy dávám na prevenci.

Samozřejmostí je čistota prostředí a krmiv. Za rozhodující považuji čistotu dna. Gupky totiž na dně akvária spí a pokud není dokonale čisté poskytuje to živnou půdu bakteriím. Ploutve rybek pokud leží celou noc v nečistotě, pak snáze podlehnou bakteriální nákaze. Léčba antibiotiky bývá problematická, vytváří rezistentní kmeny bakterií a celkově poškozuje zdraví ryb, které nikdy nedosáhnou původní krásy. Rozpady ploutví, jejich opakované roztřepení a slepení často odradilo i jinak zkušeného akvaristu. Čistotu dna lze nejlépe zajistit výkonnou filtrací a častým odsáváním. Zejména u starších, bohatě oploutvených samců určených pro výstavy lze doporučit užití roštu. Na něm pak ryba spí i odpočívá a nepřijde do styku s vlastním dnem akvária.

Vedle pro gupky specifického rozpadu ploutví trpí více než jiné druhy všemi běžnými nemocemi. Léčení bývá obtížné s nejistým výsledkem. K odstranění plísní a vnějších parazitů je nejlepší kuchyňská, lépe mořská sůl. Její přednost vidím v tom, že nemá prakticky žádné vedlejší účinky a gupky dobře snášejí i velmi vysoké koncentrace, trvale i 1 kg na 100 l vody, v krátkodobé cca 10 min. koupeli dvojnásobek. Pokud neuspěje sůl, můžeme se pokusit o léčbu přípravkem FMC (formalín, malachitová zeleň, brometylová modř) v běžných koncentracích. Pokud ani to neuspěje, doporučuji likvidaci a dokonalou dezinfekci celé nádrže nejlépe kysličníkem a její vyschnutí alespoň na týden.

Vzhledem ke zmíněnému špatnému trávení a hnití výkalů bývá někdy doporučována přítomnost plžů nebo ryb dna zejména sumců, zpravidla rodu Corydoras nebo Ancistrus. Toto doporučení je problematické i když zkonzumování nedostatečně strávených výkalů je prospěšné. Přikláním se k názoru, že užitek z přítomnosti těchto živočichů je menší než rizika, která přinášejí. Je známo, že plži a ryby dna mohou být hostiteli či mezihostiteli řady parazitů. Jejich životní koloběh probíhá tak, že určitý cyklus vyžaduje mezihostitele na dně akvária, kam se dostávají vajíčka parazita. Ryby dna či plži jsou rezistentní, choroba se na nich neprojeví, ale invazní stadia parazita nakazí volně plovoucí ryby. Ty buď podlehnou a propuká onemocnění, nebo se třeba i s invazí vyrovnávají za cenu špatného vzhledu či skomírání a my marně pátráme po příčině. Takže gupky, pokud je chceme šlechtit a dosáhnout dobrých výsledků, chovat raději samostatně a s vědomím, že jde o vysoce náročné rybky.

Diskutována bývá také přítomnost rostlin v nádrži. Jejich odpůrci zdůrazňují obtížnější udržování čistoty a hygieny prostředí, příznivci připomínají blahodárné působení na chemismus vody, poskytování úkrytů a estetický vzhled nádrže. Přikláním se k názoru, že by v akváriu rostliny být měly a měly by bohatě vegetovat. K tomu ovšem vyžadují dostatek světla a nádrž tak musíme umístit na světlém místě nebo jí hodně osvětlovat. Může to být i slunečním světlem, které podporuje růst zelených řas, které rybky konzumují. Pokud začnou zelené řasy nadměrně bujet, nebo i zelenat voda, hledejte nejprve příčinu v množství dusíkatých látek, než začnete nádrž clonit. Z druhů užitých rostlin nemohu doporučit jemnolisté a pomalu rostoucí druhy. Jemnolisté jsou nadměrně poškozovány častou manipulací a čistěním, a pomalu rostoucí nedostatečně ovlivňují vodní prostředí. Za ideální považuji rychle rostoucí Echinodory, zejména E. amazonikus či bleherae. Rod zahrnuje i druhy vyrůstající nad hladinu vody, ale uvedené druhy to nedělají a rostou trvale pod vodou. Nejlépe je rostliny umístit v květináči a ponechat věšinu skleněného dna nezakrytého, což usnadní čistění a zvýší hygienu. Často užívaná Cryptocoryne affinis vhodná není, ovlivňuje vodu směrem ke kyselosti, sice je dekorativní a dobře roste, ale při přídavku soli trpí rozpadem listů. Platí stará zásada, vyzkoušet více druhů a volit ten, který v daných podmínkách roste nejlépe.