Žežula, B., (1911): Život v zajetí, Akvaristický obzor, 1/1911, str. 5-7

Zásilka přítelem R. avisovaná, došla teprve pátého dne. Po otevření bedničky shledáno bylo, že mech již vyschl. Račí zápach nepřispíval k naději, že Telphusy jsou živé. Nedbaje pálení kopřiv, kteréž s mechem bedničku vyplňovaly, rychle pátral jsem prsty po krabech. Upřímné stisknutí špičky prstu zaplašilo zlé předtuchy. Po vybalení se ukázalo, že pětidenní cestu ze 20 přestálo 15 kusů. Ne­zbylo, než tak veliké množství provisorně umístit, v čem se právě dalo. Pro ně­kolik, které jsem si chtěl ponechat, připravil jsem akvárium, dle toho, co jsem znal ze článků H. Wiehleho (Wochenschr. f. Aq. u. Terr. 1908. 678) a D. Schulze (Blätter f. Aq. u. Terr. 1908. 492).

Za obydlí nejlépe se telphusám hodí akvaterrarium, neboť značnou část života prožívají mimo .vodu. Na suchu jsou dokonce čilejší než ve vodě. Tuto používají však nejčastěji v nebezpečí, střelhbitě se do ní vrhajíce předkem, zadkem, pravou neb levou stranou, — vždy stejně hbitě. Nemají-li Telphusy přístup na souš, hynou, i když mají příležitost na mělčině dýchati přímo vzduch. Toto po­zorování zaznamenává již prve zmíněný Wiehle. O nějakém zvlášť dekorativním zařízení akvaterraria nemůže být řeči, neboť odpatky potravy a trus znečisťují vodu a ta brzy, zejména v létě zapáchá Rad no tedy upotřebit jako „zařízení" jen několik větších kamenů, kteréž dle potřeby snadno můžeme očistit. Písku na dno nedávejme mnoho, neboť černá od drobných organických odpadků a těžko se dá čistit. Rostlinstva suchozemského neb bahenního nelze do akvaterraria Telphus, pro jich hrabavost nasázet. Upotřebit možno nejvýše drnu, případně mechu. Do vodní nádržky dejme růžkatec nebo elodeu. I s těmito primitivními prostředky možno docílit pěkného úspěchu. Vodu záhodno často obnovovat; rozdíly teplot krabům nevadí.

Telphusy jsou masožravé; rostlinnou potravou pohrdají, jak se. zdá, úplně. Nejraději požíraly vodní hlemýždě (plovatky), pak žížaly. Rády si nechaly posloužit „škubánkem" daphniovým. Žížaly odmítly někdy, syrové maso častěji. Jinak možno jim předkládat živé i mrtvé rybky a larvy různého vodního hmyzu. V zajetí daří se jim dobře, vydrží pět let i déle. Chov jich nečiní zvláštních těžkostí, pokud jsou chovány odděleně, neb alespoň stejně veliké a stejně silné exempláře. Z patnácti našich krabů nejmenší, nejroztomilejší byli většími zadáveni. Druhá překážka je každoroční svlékání krunýře. Krab po svléknutí je v prvých dobách měkký, podlehne tudíž snadno i slabšímu druhu. Jelikož se dosti pravidelně svlékají (zvláště v letních měsících), možno „nedorozumění" zamezit oddělením jednot­livců po tuto kritickou dobu. Svléknutí krunýře děje se v celku. Prázdný krunýř je bezvadnou podobiznou kraba; jen trhlina ukazuje, kudy „z kůže vylétl". Po svléknutí je pěkně vybarven, s růžovými a lososově červenými odstíny, které po stvrdnutí mizí. Svlékání samo o sobě bývá kritickým obdobím, neboť četná zvířata při něm hynou.

Přemísťujeme-li kraby, neberme jich nikdy za klepeta a nohy. Krabové totiž v nebezpečí odhazují končetiny, aby tak z nebezpečí vyvázli (autotomie). Nejvhodněji je uchopíme dvěma prsty v zadní polovici krunýře. V této situaci je krab úplně bezmocným, ba mnohdy strne v nehybné posici s roztaženými konče­tinami. Končetiny ztracené Telphusám dobře opatrovaným po čase dorůstají.

Telphusy jsou vděčnými objekty pro pozorování, neboť jeví plně charakter krabů, zvířat nám doposud úplně cizích. Jsou živočichy milujícími šero, ale jsou za slunných dnů čilejší, kdežto za pošmourných jsou zalezlí. V pražských školách, kdež spolek „Akvárium" řadu nádrží udržuje, působily Telphusy pravou sensaci. V jednom ústavě zván byl tento krab dokonce „prorokem", neboť věštil prý počasí. Zajímavé toto zvířátko, kteréž v obchodě není nikterak drahé (W. Krause — Krefeld prodává kus po 75 Pf) možno vřele doporučit každému akvaristovi.