13.04.2004 |
Živorodé ryby jsou rozděleny do čtyř čeledí:
Goodeidae,
Anablepidae
(čtyřocí halančíci a Jenynsie),
Poeciliidae
a Hemiramphidae
(polozobánky).
Absolutní většina, ale ne výhradně, je živorodá - a to je důvod jejich
neoficiálního názvu „Živorodky“, který jim dali akvaristé.
Ptáte-li se proč jsou mezi živorodky řazeny i druhy
kladoucí jikry, pak vězte, že systém této neustále se vyvíjející skupiny
ryb není zcela konečný a zahrnuje (tak jak je to v systematice běžné)
všechny druhy, které jsou si evolučně blízké. Například skupina
polozobánek je pod velmi silným evolučním tlakem, takže třeba rod
Hyporhamphus
společně s rodem Zenarchopterus
mají v současnosti (2003) dohromady 53 popsaných druhů, z nichž většina je
pouhým okem nerozlišitelná a u značné části druhů není jasné, zda jsou
živorodé.
Předkové těchto ryb ještě
„nedávno“ žili v mořích. Některé z nich, např. četné druhy polozobánek
mořskými rybami zůstaly, většina druhů
Anablepidae
žije v brakických vodách, některé druhy rodu
Gambusia
brakickou vodu vyhledávají, atd.
To je také důvod proč mnoho druhů preferuje biotopy s
tvrdou, alkalickou vodou. Menšina druhů se ale přizpůsobila měkké a kyselé
vodě. Proto nelze požadavky živorodek zevšeobecňovat.
Jednou z nejdůležitějších výhod živorodek je, že jedna
jediná oplodněná samice stačí na založení nové populace
(živorodost jako
nejpokročilejší evoluční znak živočichů je u této skupiny zaznamenán
v různých úrovních).
Nevyhnutelný inbreeding, který v takové populaci nastane, vede k novým
barevným variantám, nebo dokonce ke vzniku nového druhu a to během
relativně krátkého časového intervalu. To vysvětluje, proč tak velké
množství druhů živorodek obývá nevelké oblasti a proč je mezi nimi tolik
endemitů. Bohužel, tato evoluční výhoda je zároveň i značnou nevýhodou -
zvýšené využívání potoků a řek pro zemědělské účely nebo pitnou vodu vedlo
k vymizení mnoha endemických druhů.
Vzhledem ke schopnosti vývoje nových druhů, poddruhů a
ras během krátkého časového úseku, vznikají mezi vědci časté spory o
systematické zařazení mnohých druhů. A aby toho nebylo málo, přidává se
k již zmíněným problémům další faktor, který je jinak v živočišné říši
poměrně vzácný – snadná hybridizace, při které dokonce
v některých případech
vznikají nové druhy.
Jiným, ještě vzácnějším případem hybridogeneze je
klepton (klepton je řecký výraz pro "krádež"). Jedná se o formu stálého
křížení stabilní populace samic s cizími samci a tím o permanentní
obohacování o genetický materiál jiných druhů. Mezi živorodkami byl tento
fenomén objeven v roce 1932 u Amazonské Molly
Poecilia kl. formosa.
Tento druh vůbec nemá v přírodě vlastní samce! V těchto kleptonových
populacích je v reprodukci genetický materiál určující samce úplně vyřazen
a potomstvo je výlučně samičího pohlaví. Veškeré pokusy o získání samců
selhaly. Avšak pokusným křížením
Poecilia latipinna
a Poecilia mexicana
vznikli kříženci celkovým habitem shodní s Poecilia
kl. formosa,
ale populace měla samce a byla schopna se rozmnožovat "normálně".
Jiné kleptony byly objeveny v rodu
Poeciliopsis.
I zde jsou kleptonní druhy pouze samičí. Ale to rozhodně neznamená že
všechny kleptony musejí být jediného pohlaví! Například všechny populace
jedné z nejrozšířenějších evropských žab
Rana kl. esculenta
mají obě pohlaví.
V systematice živorodek je to jako u většiny skupin
ostatních ryb: různí vědci mají různé názory na zařazení jednotlivých
druhů. Proto zde uvedený systém může být v rozporu s běžně přijímanými
systémy, publikovanými v akvaristických knihách. Zde jsem se přidržel
názoru jednoho z nejuznávanějších ichtyologů,
Williama Eschemeyera.
Připravte se ale na to, že další nové poznatky budou
časem vést k revizi a úpravám, které budou spíše větší, než menší.
|